Proč Máma není nána?

Motivací pro projekt Máma není nána bylo více.

Prvním nenápadným podnětem byly všudypřítomné nevyžádané rady a otázky na mateřství. Jak kdyby byl každý najednou odborník na porod, kojení, jídlo, spaní, brečení, odplenkování, výchovu atp. Začala jsem si všímat, že se v mém okolí až nebezpečně objevovaly rady, které "frčely" v minulém režimu a vyčerpané mámy se jimi ze zoufalství řídily. Zároveň jsem si uvědomovala, že tak mámám pomalu nenápadně klesá sebevědomí a že dělají věci, které se jim vlastně příčí, ale prostě nevidí zrovna jiné východisko. Podceňují se ve své roli, a navíc na sebe kladou na nemalé požadavky.

Dalším faktorem bylo to, že jsem si v terapii s klientkami - mámami, uvědomila, jak moc se do jejich mateřské role promítá neuspokojování vlastních potřeb z dětství. Tyto nesaturované potřeby se později staly zdrojem psychických obtíží. Říkala jsem si, že o by se o tom mělo mluvit. Přetrhnout řetězení studené výchovy, vyplakávání, strachu z rozmazlování kontaktem a dalších nesmyslů, které se v naší společnosti tradují.

Už vlastně jen to, že změníme roli, že se ze svobodné, nespoutané, kariérně postupující ženy stane máma, je někdy samo o sobě velmi náročnou transformací. Všichni koukají na miminko, o čerstvou mámu se nikdo moc nezajímá, nenaslouchá jí. Vždyť má přece zdravé miminko, tak co víc by chtěla? Přitom v sobě může mít směsici nejrůznějších pocitů, se kterými bývá těžké se vypořádat.

Všude na mámy vyskakují reklamy, jakou koupit zavinovačku, fusak, kočárek, vlhčené ubrousky, kolik plen, jaký pudr. Na tohle se máma dopředu připraví, věci nakoupí, a tak nějak předpokládá, že víc udělat nemůže. Ale co myslíte? Budou ty materiální věci mít vliv na psychiku matky a dítěte? Asi velmi malou. Dítě nejvíce potřebuje přítomnou, klidnou, spokojenou, milující mámu. Mateřství je však takový šok, skok, změna, že je víc než potřebné vědět, co může máma dopředu udělat pro ochranu svoji duševního zdraví, jak jí může pomáhat okolí, to znamená, co mohou dělat jejich partneři a jak je může podpořit rodina, kamarádi, či komunita, ve které se pohybují.

Čtvrtým důvodem pro psaní blogu byla moje vlastní zkušenost s personálem z nemocnice v průběhu a po porodu. Setkala jsem se jak s profesionálním, respektujícím přístupem, tak i s manipulací, ponižováním, hodnocením a pasivní agresí. Tenkrát jsem ještě netušila, že moje zkušenost je slabým odvarem ve srovnání se zkušenostmi jiných žen. I když jsem věděla, že chyba není na mé straně, že personál se chová velmi neeticky a někdy i protizákonně, nedokázala jsem v citlivém poporodním období argumentovat, bojovat, říct si o svá práva, i když jindy bych to udělala. Taková negativní zkušenost může mámy velmi nepříjemně zasáhnout a může se také stát spouštěčem prvních psychických problémů, například poporodní deprese.

Doba "covidová" byla poslední tečkou. Mámy, které se scházejí, mluví s dalšími mámami o svých pocitech a problémech v mateřství, jsou najednou více izolované. Když jejich dítě má rýmu od zubů, raději s ním vůbec nevycházejí z domu, protože co kdyby tím ohrozili někoho dalšího? Žádná káva s jinou maminkou a dítko spokojeně si hrající v dětském koutku. O dopadech na mámy, které mají dětí více, a ještě ve školním věku, už nemluvím vůbec...

Byla bych šťastná, kdybych tímto projektem pomohla předcházet psychickým problémům u maminek a jejich dětí. Doufám, že mámy budou více informované a budou vědět, co si v žádném případě nemohou v nemocnici v citlivém období kolem porodu nechat líbit. Ráda je postupně zasvětím do chování, které podporuje zdravý vývoj osobnosti jejich dětí, čímž třeba pomalu zpřetrháme kruh opakujících se vzorců chování, které se někdy předávají po mnoho generací.

Na druhou stranu by taky mámy měly vědět, že jsou na sebe hodně přísné. Nakládají si spoustu povinností a úkolů, nejsou k sobě laskavé. Někdy se dětem úplně rozdají a samy sebe odsouvají někam do pozadí, což někdy vede třeba až k "mateřskému vyhoření".

Mámy, vím, že se často snažíte být perfektní, ale taky je v pořádku občas něco nezvládnout, dělat chyby. Děti jsou odolné, občasný přešlap neznamená, že z dítěte vyroste narušený jedinec, možná mu tím dokonce ukazujete, že chybovat je lidské.

A tak budu ráda, když se na cestu k odolnějším mámám připojíte.